Je teď na řadě Írán, máme si přečíst "Reading Lolita in Tehran"?

Před nedávnem mi můj známý půjčil knihu profesorky Azar Nafisi "Reading Lolita in Tehran". V souvislosti se situací v této části světa jsem si řekl, že bude užitečné si ji přečíst a dozvědět se něco více o této zemi, která se v blízké budoucnosti může stát, po Iráku a Afganistánu, dalším světovým válčištěm. 

Kniha jako taková je velmi zajímavá, je to vlastně sociologicko psychologická sonda do života Íránců, barvitě vykresluje situaci v zemi, kde jedna část generace touží po naplnění "svého snu" -  svobodně se vzdělávat a svobodně žít, ovšem je svazována konzervativností státní mašinérie. Po přečtení této knihy mě už ani nepřekvapily snahy íránské vlády cenzurovat internetové kavárny a sociální sítě, stejně jako uvěznění bývalé opoziční poslankyně a dcery exprezidenta Akbara Rafsandžáního. Bohužel, to je dnešní Írán.

Vraťme se však k bezpečnostní situaci v regionu. Je válečný konflikt v této oblasti reálný? Pentagon hlásí připravenost vojensky zasáhnout, i když na druhé straně hovoří o fatálních důsledcích otevřeného vojenského konfliktu. Realistický pohled nedává vojenské akci, podobné té v Afgánistánu a Iráku, reálnou šanci. Pro USA by to znamenalo, dát dohromady širokou koalici států. Takovou koalici se velmi snadno podařilo formovat proti Afgánistánu, při útoku na Irák to bylo již velmi obtížné. Tmelícím prvkem "protiíránské" koalice by byl nepochybně íránský jaderný program a balistické rakety. Ovšem i zde panují nejednotné názory, evropské země volí cestu sankcí, zatímco Izrael je pro preventivní útok. Na druhé straně Rusko striktně jakékoliv sankce odmítá a chce jít cestou jednání s Íránem.

Podpora vnitropolitických změn, které si přeje většina Íránců je velmi ožehavé téma a protiíránská koalice by v něm velmi těžko nacházela shodu. Westernizace íránské společnosti a přílišná angažovanost USA v tomto procesu by také nepochybně oživily protiamerické nálady z počátku 80-tých let.

Íránský plyn je další kartou hovořící spíše proti otevřenému konfliktu. EU by ráda viděla, aby v Nabuccu proudil íránský plyn, zatímco pro Rusko je takováto vize nejméně přijatelná. Pak je tu samozřejmě Čína, pro jejíž ekonomiku je íránský plyn velmi důležitý. Válečný konflikt by tak mohl směřovat více k energetické destabilizaci. 

Vojenský konflikt je tak spíše nereálný, než reálný. USA spolu se svými spojenci, zejména s Izraelem, budou vytvářet intenzivní tlak na Teherán v podobě sankcí v kombinaci s tím, čemu se dnes říká moderní forma vojenské kampaně - kybernetické útoky, cílené sabotáže apod. 

Nové válečné tažení v regionu zatím nehrozí, ale přeto doporučuji si knihu přečíst, alespoň více pochopíme mentalitu regionu (kdyby náhodou).