D. Trump, radar a bezpečnost ČR

Zvolení D. Trumpa americkým prezidentem vyvolalo mnoho otázek, jednou z oblastí je nepochybně bezpečnost a vztahy s evropskými partnery, neboť některá jeho prohlášení v průběhu prezidentská kampaně způsobila nervozitu.

Je nutné si uvědomit, že bezpečnost je dlouhodobá záležitost, která v sobě nese i určitou setrvačnost. Z tohoto důvodu je málo pravděpodobné, že v krátkém horizontu dojde k nějakému "zásadnímu obratu". Na druhé straně je ovšem zřejmé, že některé změny nastanou, což bylo možné vysledovat z rétoriky obou prezidentských kandidátů a zároveň po nich volala i současná americká administrativa. Tyto skutečnosti se přirozeně dotknou i České republiky.

V prvé řadě bude velký tlak na evropské členy NATO, aby zvyšovaly své vojenské rozpočty. Většina členských zemí vydává na obranu méně, než požadovaná 2% HDP. Vzniká tak velká disproporce mezi jednotlivými státy, kdy například v roce 2015 tvořily vojenské výdaje USA 3,3%, zatímco třeba Německo vydalo 1,2%, Itálie 1,3% a Belgie dokonce 0,9% HDP (Zdroj SIPRI). Česká republika patří mezi země, které jsou za vojenské výdaje dlouhodobě kritizovány a jsou označovány za tzv. černé pasažéry. V roce 2014 se armádní výdaje propadly pod 1% HDP. Podle nedávného vyjádření ministra obrany by požadovaných 2% mělo být dosaženo v roce 2025. Otázkou je, zda tento časový horizont je reálný a do jaké míry bude Aliancí akceptovatelný. Problémem není pouze výše rozpočtu, ale alokování jednotlivých finančních prostředků. Velkou část tvoří mandatorní výdaje, které dále porostou, protože armáda bude muset nabírat další personál. Zároveň bude muset vynaložit velké částky na nákupy zbraní, techniky, munice a na modernizaci infrastruktury, neboť v této oblasti došlo v minulosti k nejvýraznějším škrtům. Zvyšování vojenských výdajů se nepochybně stane předmětem dalších diskuzí na naší politické scéně.

Donald Trump, respektive jeho viceprezident Mike Pence, znovu "oživil" myšlenku umístění radaru v ČR v rámci budování protiraketové obrany v Evropě. Česká republika v minulosti o této možnosti jednala s USA, které o jeho umístění měly eminentní zájem a zároveň už byla vybrána lokalita – vojenský prostor Jince. Bohužel se tato otázka nakonec politizovala a od realizace se ustoupilo. Následně došlo k předání tohoto vojenského prostoru civilní sféře. V této souvislosti se nyní ukazuje, o jak krátkozraké rozhodnutí se jednalo. Nejde jenom o radar, ale stát se zbavil strategicky položeného prostoru ve vnitrozemí.

Otázkou je, zda se česká vláda vrátí zpět k jednacímu stolu a co by nám umístění radaru přineslo. V prvé řadě je to ochrana našeho území, zejména v době, kdy například Írán disponuje raketami, které mají dolet do Evropy. Dále je to cesta k posilování partnerství s USA - Česká republika se pro Spojené státy stane skutečným strategickým partnerem. V situaci, v jaké se dnes nachází EU, to není úplně nezajímavá vize. Zároveň je to i cesta, jak obnovit vztahy na nejvyšší úrovni, které v minulých letech poněkud "ochladly". Právě bezpečnost je pro česko-americké vztahy tím klíčovým bodem. Přesvědčil se o tom například V. Špidla, který byl v roce 2003 vřele přijat Georgem Bushem. Byl to výraz ocenění za zapojení České republiky do protiteroristické koalice a také za ochotu jednat o umístění radaru na našem území. Neméně významnou oblastí je i participace českého obranného průmyslu na tomto projektu, možnost přístupu k novým technologiím apod.

Radar se ale může stát velmi ožehavým tématem, zejména před nadcházejícími parlamentními volbami s nejistým výsledkem.

Zajímavou otázkou je, jak se bude vyvíjet projekt evropské armády. Pokud bude EU budovat bezpečnostní instituci a kopírovat tak NATO, mohlo by dojít k oslabení Aliance a zároveň i k oslabení bezpečnosti v Evropě. Zároveň by to mohl být signál, že EU si chce zajistit bezpečnost sama, bez Trumpa, resp. bez USA. Český premiér, navzdory odborné kritice, je jedním z těch, kteří tento projekt podporují. Měli bychom si ovšem uvědomit, že se jedná o velmi riskantní cestu s nejistým výsledkem. Česká republika by v této rovině měla spíše podporovat budování tzv. bojových skupin (EU Battlegroups) a koncept sdílené obrany, než vytváření další evropské instituce.